V sobotu jsme vyrazili za odloženým utkáním do Sokolova. Po úvodních zmatcích a změnách času začátku utkání, jsme zahájili 1q neúspěšným rozskokem a hned v prvním útoku jsme inkasovali první body. Od začátku bylo jasné, že toto utkání bude velmi bolet a bude nás stát hodně sil. Hráčky Sokolova jsou výrazně silovější a pod košem vyšší a tak bude každý souboj o míč velmi fyzicky náročný. Nevím, jestli jen toto bylo rozhodujícím faktorem v hlavách našich hráček, nebo i strach z neznámého soupeře, dlouhá cesta a cizí prostředí, nebo dokonce strach z toho, že bychom měli a chtěli vyhrát, nám v každém venkovním utkání neskutečně svazuje ruce a úplně mění styl hry, kterou chceme hrát a na kterou se připravujeme v trénincích. 

     Z pětice hráček, které byly na hřišti snad vždy chtěly opravdu hrát a bojovat max. 3 hráčky. Celý zápas nám chyběla chuť a motivace bojovat. Místo rychlého přechodu na útočnou polovinu jsme neustále hrály do postavené obrany, zatažené těsně kolem vymezeného území a tím jsme si neskutečně ztěžovaly vlastní útok. Holky nesplnily jediný pokyn trenérů, úplně vypustily jak obranné tak útočné doskakování a v druhém poločase úplně vypustily vše na co jsme se připravovali a vystřelily neskutečné množství naprosto nepřipravených a těžkých střel z dálky. 

Bohužel jsme toto utkání absolutně nezvládli a naprosto zaslouženě prohráli 57:41.

      Myslím, že toto bylo asi nejtěžší utkání, které jsme zatím odehráli. A bohužel vůbec ne fyzicky, ale spíš po stránce týmové. Většina hráček rezignovala na celou týmovou hru, vzájemně se nepovzbudily, už při rozcvičení nebyly ochotné se soustředit na dobré zakončení a rozběhnout se.  S nezájmem se rozhýbaly a to vše se přeneslo i do zápasu. 

      Věřím, že jsme se tímto zápasem dostali na dno, ze kterého se odrazíme a dokážeme se z toho oklepat, poučit a posunout zase o kousek dál….