Vyrazit na zahraniční turnaj není vůbec jednoduché rozhodnutí. Vždy je to tak trošku krok do neznáma. A přes všechna „ale“, která toto rozhodnutí provází jsme se rozhodli, že to riziko podstoupíme a vyrazíme. Už v srpnu jsme začali připravovat vše, co takovéto rozhodnutí přináší a z nabídek, které jsme měli, jsme se rozhodli pro 30. ročník mezinárodního turnaje v Calais. 

     I přes prvotní  nadšení rodičů i hráček jsme nakonec museli řešit hodně omluvenek a těsně před odjezdem měnit počet hráček, se kterými jsme nakonec odjeli. 

     Náš obrovský dík a neskutečný vděk patří p. Petru Kopovi, bez jehož finanční pomoci bychom vůbec nemohli odjet. Dále také p. Luboru Blažkovi (USK), který nám velmi pomohl při získání dotace na zahraniční turnaje z kasy ČBF.

     Naprosto nepopsatelný dík také patří p. Anael Symůnkové a Beátě, které nám pomáhaly jak s překladem a komunikací při registraci tak i přímo na místě s překladem a „zajištěním“ Velikonočních tradic přímo na místě. Náš osobní dík vám oběma patří též za obrovskou obětavost při zajištění bezlepkové stravy pro trenéra a Pasty. 

 P.  Simoně Parmové,  za pomoc nejen „s hlavami“ holek, ale také za finanční pomoc, díky které můžeme i vypadat jako tým díky oblečení, které nosíme.  DĚKUJEME!

     V pátek ve 4h ráno jsme vyrazili směr Francie. Cesta trvala neskutečných 16 hodin, během kterých mezi sebou oba tranzity soutěžili v karaoke, předávaly si informace o zajímavých místech, kolem kterých jsme projížděli a mnoha a mnoha dalších úsměvných historek, kterým se ještě mnohokrát zasmějeme. Po 19h jsme dojeli do přístavního města Calais, na pokoje odhodili tašky a ihned se rozběhli k moři. 

     V sobotu dopoledne jsme se přemístili do Sportovního centra COB abychom se zúčastnili slavnostního zahájení. Organizace byla neuvěřitelná a my byli neskutečně hrdí, když se zaplněnou halou pro 3 tis diváků nesla Česká hymna. A bezprostředně po zahajovacím ceremoniálu se rozběhl nabitý sportovní program. Na hale se rozehrál turnaj kat. U13, U15 a U18. V naší kategorii se rozběhl souboj 2 skupin mezi 10ti týmy z Francie, Belgie, Irska a ČR. 

     Do prvního zápasu jsme vstoupili s obrovskou nervozitou. Kat. U15 hrála na prostředním kurtu a tak bylo ze začátku těžké se orientovat v množství píšťalek, které se nesly halou. V prvních minutách jsme bojovali s nesmírně úzkostlivým posuzováním hry ze strany rozhodčích, ale do 2q jsme se poučili, přizpůsobili hru jak bylo potřeba a turnaj zahájili vítězstvím 33:15 nad týmem Isbergeus. 

     Do druhého utkání jsme naskočili až ve 20.15h a to proti týmu ze Charnay. I když výsledek vypadá jako by to byl snadný zápas, opak byl pravdou. Až do posledních minut jsme se se soupeřkami tahali o každý balon, skóre bylo celý zápas velmi vyrovnané. Až v úplném konci utkání jsme se dokázali soupeřkám bodově vzdálit na konečných 35:21. A i přes to, že jsme vyhráli, získali jsme v hráčkách ze Charnay největší fanynky. 

     V neděli ráno nás čekal velmi tvrdý oříšek v podobě zápasu proti elitnímu domácímu týmu. Ten před námi své soupeřky vždy porazil velkým bodovým rozdílem a brzy jsme zjistili, že je favorit na zlato. (Což se nakonec i potvrdilo). Už běhen zahájení si holky dokázaly získat pozornost ostatních týmů a tak se prostor kolem hřiště zaplnil všemi týmy, které v daný čas nehrály a přišly nám fandit. Troufnu si tvrdit, že s takovou podporou jsme snad ještě nikdy nehrály. Byl to neskutečně těžký zápas plný soubojů o míč, rychlých protiútoků a osobních soubojů nejen pod košem. 29:31 byl stav utkání 2s před koncem základní hrací doby. Po „chybě“ domácího stolku a totálnímu zkratu rozhodčích ( 2s - vyhození z autu, úder, přihrávka pod koš, střela, útočný doskok soupeřek, druhá střela, opět útočný doskok a v ten okamžik pískli rozhodčí faul při třetí střele) šly soupeřky střílet trestné hody, které proměnily a tak skončilo utkání remízou. Jako prodloužení byl určen systém „náhlé smrti“ (kdo dá první koš). Nepředstavitelně těžká chvíle. My trenéři jsme se hádali s rozhodčími. Celá hala pískala a bučela. Trenéři ostatních týmů přiběhli ke stolku a hádali se s rozhodčími, protože všichni viděli, k jaké nespravedlnosti došlo. Na lavičce sedělo 11 hroutících se hráček, včetně té, které pískli faul. Noční můra. Jenže v tu chvíli nebyl absolutně čas se hroutit, museli jsme se všichni sebrat a zvednout hlavy. Měli  jsme vyhrát, strašně jsme chtěli vyhrát, jednoznačně jsme si zasloužili vyhrát!! A tak si holky otřely slzy, vyskočily z lavičky a se spravedlivým rozhořčením se vrátily na hřiště. To, že je Terka lídr našeho týmu víme od začátku, ale to s jakým přehled ustála tuto chvíli, podpořila holky a s jakou lehkostí na sebe vzala zodpovědnost za první útok je až neskutečné pro hráčku jejího věku. Uvolnila se pro míč a nekompromisně najela do koše……… a bylo….!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (33:31).Jako jediný tým jsme porazili domácí celek a rozbouřili tím ovace celé haly…. , které na nás čekaly i v druhé vlně při příchodu do jídelny na oběd. 

     Díky tomuto vítězství jsme si ovšem dost zkomplikovali nadcházející program. Nečekaně domácí tým nepostupoval do další části turnaje z prvního místa a tak by musel v pondělí ráno brzy vstávat. To byl signál k tomu, že se změnilo rozlosování a nás místo 1 utkání čekala utkání 2. Souboje v základní skupině jsme ukončili výhrou nad BC Mons (15:53).

     Večerní semifinálový souboj už byl hodně o morální síle. První utkání nás stálo obrovské množství fyzických i psychických sil. Celý den na hale a večerní hodina si vybrala svou daň. Trenérka soupeřek se rozhodla, že postaví zónovou obranu a tak jsme se v podstatě poprvé museli s tímto systémem obrany poprat. A to není snadné. I přes velmi dobrý a bojovný výkon jsme soupeřkám (BCNH) nakonec podlehli 36:32. Ještě 2 min před koncem jsme prohrávali o 10 bodů. Ani jedna z holek se ale nechtěla smířit s porážkou a díky neuvěřitelné obranné aktivitě naší kapitánky Sáry jsme dokázali manko smazat a přiblížit se až na rozdíl 1 koše. Ale ani to nakonec nestačilo a my se museli s nadějí na finále rozloučit. Byla to první porážka. Strašně bolela, ale nakonec tekly holkám po tvářích slzy dojetí. Víc než polovina týmů vběhla na hřiště za holkama, tleskala, objímala je a skandovala Prague, Prague. Musím přiznat, že jsem uronila slzu i já. Utkání bylo hodně vypjaté, náročné a emotivní. Rozhodně nejsme pyšní na technickou chybu asistenta i trenéra a diskvalifikační  chybu trenéra, ale stalo se. Oba jsme se snažili zvrátit chybné rozhodnutí, ale protože se nám to nedařilo i my jsme podlehli emocím a nezachovali se správně. Mrzí nás to…

     Pondělní ráno jsme měli trošku více času a tak si holky přispaly. Při příchodu do jídelny Jirka každou „vyšlehal“ pomlázkou a na stole na holky čekal velikonoční beránek a čokoládová vajíčka.

     Naposledy jsme sedli do tranzitů a vyrazili směr sportovní centrum k boji o třetí místo. Že to nebude snadné jsme věděli, protože jsme měli možnost vidět soupeřky hrát proti ostatním týmům. Hrály velmi agresivní a rychlý basketbal. Měli velmi vysoké procento proměněných střel ze střední vzdálenosti a dokázaly proměnit i těžké tříbodové střely. A přesně v tomto duchu se neslo celé utkání. Oba týmy moc chtěly. Oba týmy byly agresivní v obraně, oba týmy se primárně snažily těžit z rychlých protiútoků. Jediný rozdíl, který nakonec utkání rozhodl, byl v tom, že soupeřky chtěly všechny. Naším bolavým místem není jen neproměňováním šoupáků z podkoše, či neproměnění nájezdu 1:0, ale tím největším bolavým místem je, že v těžkých chvílích některé hráčky svěsí hlavu, přestanou hrát, bránit a ztratí chuť bojovat. A toto nás stálo medaily. V poslední minutě holky na hřišti dokázaly donutit soupeřky k chybám při rozehrávce, proměnit koše z rychlých protiútoků a dovézt utkání do remízy. Nadšení bylo neuvěřitelné, ale nervozita obrovská. A opět jsme tu měli situaci „buď a nebo“. Po rozkoku jsme získali míč a okamžitě zaútočili na koš. Nájezd a neproměněný koš. Doskok a rychlý přechod na obranou polovinu. Ubráněno. A znovu a znovu. Ani na jedné straně rozhodčí nechtěli písknout faul - zřejmě aby o vítězi nerozhodly trestné hody - a tak jsme se dívali na opravdu těžké nájezdy, tvrdou obranu a neproměněné podkošové střely. Tentokrát stálo štěstí na straně týmu Royal Nivelles a po 2 minutách prodloužení proměnily opravdu těžkou střelu přes dobře postavenou obránkyni a vybojovali si bronzovou medaily. (38:36)

     Byly to neskutečně náročné dny. Dlouhá cesta, slzy štěstí, dojetí, pocity rozechvění a hrdosti při nástupu a hymně. Slzy smutku, ale taky spousta smíchu, nových zážitků a neskutečné množství nových zkušeností, které bychom nikde jinde nenasbíraly. Věřím, že to byly dny, na které nikdy nezapomeneme. Nesmírně si vážíme obrovské podpory, které se nám dostalo navzdory tomu, že jsme nikoho neznali. Nesmírně si ceníme podpory od kolegů trenérů i pochvalné komentáře k tomu, jak holky hrají a jakým basketbalem jsme se zde prezentovali. 

     Na závěr bychom se rádi pochlubili osobním pozváním místostarosty města na příští ročník tohoto fantastického turnaje. 

     Děkujeme všem, kteří nám pomáhali během celé sezony. Vám rodičům za to, že jste holky vždy podporovali a umožnili jim prožít vše, co jsme za dobu naší spolupráce prožili. Vám holky za vaši neskutečnou píli a pracovitost, která vás hnala dopředu a pomáhala nám trenérům plnit plány, které jsme měli a umožnila nám všem  jít cestou, kterou jsme si naplánovali… díky za každou vteřinu, kterou jsme s vámi mohli prožít. Každá stála za to! Vždy tu budeme pro vás a v našich srdcích máte své místo už napořád….